Historická kronika

1924: první provizorní observatoř v Telnici

V polovině července 1924 byla poblíž Telnice zřízena malá pobočná pozorovací stanice německé univerzitní hvězdárny. Pamětní kniha Telnice ji popisuje jako jednoduchý dřevěný domek srubového typu na pozemku panství Ledebur, nedaleko hostince U zeleného stromu a nad tehdejší říšskou silnicí.

Hlavním přístrojem byl šestipalcový refraktor firmy Steinheil z Mnichova, tedy čočkový dalekohled s objektivem přibližně 16 cm. Dobový místní text mu za příznivých atmosférických podmínek připisoval zvětšení 500–600krát; odborné výroční zprávy později uvádějí, že běžně sloužil hlavně fotometrickému měření jasností. Součástí vybavení byly pomocné přístroje pro měření jasnosti hvězd, zejména Töpferův klínový fotometr s umělou hvězdou a registračním zařízením von Gotharda.

Pozorovatelem byl asistent Josef Mrázek. Program se soustředil na fotometrii proměnných hvězd. Výsledky měly být zveřejňovány v publikacích německé univerzitní hvězdárny a v časopisu Astronomische Nachrichten. Pamětní kniha výslovně uvádí, že v této počáteční stanici se meteorologická pozorování ještě neprováděla.

Důvodem přesunu byla nemožnost získávat v centru Prahy dostatečně přesná data: dobový text jmenuje kouř, prach, městský hluk a světlé noční nebe. Telnické stanoviště tedy nebylo původně veřejnou hvězdárnou, ale vědeckou pobočkou pražského univerzitního ústavu.

1924–1926: první vědecký program

Výroční zpráva otištěná v roce 1927 shrnuje první období práce. Steinheilovým šestipalcovým refraktorem byly pozorovány červené a další proměnné hvězdy: α Cassiopeiae, RR Arietis, ο Ceti, α Orionis, RS Cancri, Y Canum Venaticorum, X Herculis, g Herculis, α Herculis, R Lyrae, U Delphini, W Cygni, γ Cassiopeiae, β Pegasi, 10 Delphini, α Persei a μ Cephei. Zpráva uvádí i počty jednotlivých pozorování; největší soubory v tomto raném období měly α Cassiopeiae 54, R Lyrae 42 a γ Cassiopeiae 37 záznamů.

Dne 8. února 1925 byla pozorována částečná fáze zatmění Měsíce.

Mrázek se také účastnil pokusů s anomálním šířením zvuku z umělých explozí. Pozorovací bod ležel na hřebeni Krušných hor. Výroční zpráva zaznamenává pokusy 4. a 5. prosince 1924 z výbuchů u Jüterbogu, 18. a 19. prosince 1924 z Gothy, 27.–29. ledna 1925 z Paderbornu, 25.–27. února 1925 z Grafenwöhru, 9. a 23. října a 18. prosince 1925 opět z Jüterbogu a 26. června 1926 z Jüterbogu. Nešlo o běžné astronomické pozorování, ale o geofyzikální a atmosférický výzkum využívající výhodnou polohu Krušných hor.

V roce 1926 získal ústav velký univerzální přístroj firmy Sartorius s kruhem o průměru 27 cm. Ten byl umístěn v Praze a sloužil praktickým cvičením v určování zeměpisné polohy; k liboňovské stanici náležel nepřímo jako součást vybavení a výuky mateřského ústavu.

1927: nepříznivé počasí a pozorování zatmění Slunce

Rok 1927 byl podle výroční zprávy mimořádně nepříznivý pro fotometrická pozorování. Josef Mrázek přesto šestipalcovým Steinheilovým refraktorem sledoval RR Arietis, α Cassiopeiae, γ Cassiopeiae, μ Cephei, ο Ceti, X Herculis, g Herculis, α Herculis, R Lyrae, α Orionis, β Pegasi a α Persei.

Při zatmění Slunce 29. června 1927 bylo kvůli oblačnosti možné zachytit pouze jeho konec. Plánované fotografické snímky a aktinometrická měření se nemohla uskutečnit. Tento detail ukazuje, že stanice neusilovala jen o vizuální pozorování; počítala také s fotografickou dokumentací a měřením intenzity slunečního záření.

1928: personální posílení, nový objektiv, rádio a fotografování meteorů

Na konci roku 1927 byl Josef Mrázek přijat mezi definitivní státní zaměstnance s titulem komisaře vědeckých ústavů německé univerzity v Praze. Uvolněné asistentské místo získal Rudolf Tschilschke.

Ústav koupil Voigtländerův–Petzvalův objektiv o průměru 80 mm a ohniskové vzdálenosti 280 mm, určený k montáži na Steinheilův šestipalcový refraktor. Přibyl rozhlasový přijímač Telefunken pro příjem časových signálů a počítací stroj Original Odhner. Nově budovaná knihovna měla 408 evidovaných položek.

Mrázek pokračoval v měření červených proměnných hvězd Steinheilovým refraktorem a Töpferovým klínovým fotometrem. Vedle tradičního seznamu proměnných přibyly ε Aurigae a β Pegasi, u níž se tehdy o proměnnosti pochybovalo.

V srpnu 1928 byl proveden pokus o fotografické pozorování meteorického roje Perseid současně z Prahy, Telnice a soukromé hvězdárny v Mikulášovicích. Každá stanice používala jednu kameru. Pouze 11. srpna dovolilo počasí exponovat podle programu sedm desek; aktivita poblíž radiantu byla slabá a všechny tři stanice měly negativní výsledek. Pokus o pozorování Leonid v listopadu zmařila úplná oblačnost. I neúspěšná měření jsou důležitá: dokazují koordinovanou vícestaniční fotografickou práci.

Mrázek současně zpracovával starší kulminační pozorování Měsíce a planet z let 1910–1917, která nebyla kvůli válce redukována, a zabýval se proměnnou R Lyrae. Tschilschke dokončoval práci o dvojhvězdném systému 70 Ophiuchi.

1929: vznik spolku a stavba kamenné observatoře

V únoru 1929 vzniklo Sdružení přátel hvězdárny Německé univerzity v Praze. Jeho úkolem bylo soukromými prostředky zajistit vědeckou činnost ústavu a telnické pobočky. Na jaře spolek zakoupil v katastru Liboňova pozemek o rozloze 2 800 m² mezi Telnicí a Liboňovem, přibližně 11 km od Ústí nad Labem, na jižním svahu Krušných hor ve výšce přibližně 470–480 m n. m.

Dochovala se žádost spolku obci o svolání stavební komise a vydání povolení pro stavbu na parcele č. 213. Poznámka ve stavebním spisu je datována 23. července 1929. Projekt zpracoval ústecký stavitel František Eis a stavbu provedl Richard Wagner z Varvažova.

Žádost Sdružení přátel hvězdárny o svolání komise a povolení stavby na parcele č. 213, 1929. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

Kamenná budova byla dlouhá 9 m a široká 5 m. Její podélná osa ležela přesně ve směru východ–západ. Východním vchodem se vstupovalo do předsíně o rozměru přibližně 1,10 × 2,50 m, kde byl umístěn staniční barometr. Vedle se nacházela ohřívárna o půdorysu přibližně 2,50 × 2,75 m pro pozorovatele během dlouhých zimních nocí.

Hlavní meridiánová místnost měla půdorys 4 × 5 m. Kryla ji půlkruhová dřevěná střecha o průměru 5 m, s dvojitým bedněním a asi 20cm vzduchovou mezerou omezující přehřívání. Dvě třetiny střechy spočívaly na rolnách a kolejnicích. Pomocí kliky, šnekového převodu a ozubených kol se vysouvaly k západu, čímž vznikla přibližně dvoumetrová štěrbina a volný výhled po obou stranách poledníku. Velká šířka otvoru měla urychlit vyrovnání vnitřní a venkovní teploty.

Dobová fotografie kamenné meridiánové budovy s odsuvnou půlkruhovou střechou, 1929. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

Uprostřed místnosti stál na samostatném betonovém základu pilíř vysoký 1,55 m, čtvercového průřezu 70 × 70 cm. Základ ani pilíř se nedotýkaly podlahy a zdiva, aby se chvění budovy nepřenášelo na přístroj. Pilíř nesl mramorovou desku o hmotnosti přibližně 200 kg.

Na konci roku byl instalován lomený pasážník Pistor & Martins s objektivem 68 mm, upravený pro Horrebowovu–Talcottovu metodu. Přístroj umožňoval pozorovat hvězdy při průchodu poledníkem. Köhlerův popis uvádí zvětšení 74krát a možnost 103násobného zvětšení. Tento přístroj se účastnil rakouské polární expedice na Jan Mayen v letech 1882–1883.

Dřevěný domek se Steinheilovým refraktorem byl přemístěn na nový pozemek asi 10 m severozápadně od meridiánové budovy. Mechanismus střechy byl upraven a doplněn plechovým rámem proti námraze. Asi 15 m jižně byla instalována meteorologická žaluziová budka stanice II. řádu. Areál byl oplocen.

1929–1930: úplná přístrojová výbava

Kromě lomeného pasážníku měl areál nebo mateřský ústav k dispozici následující přístroje:

• Steinheilův ekvatoreální refraktor s objektivem 161–163 mm, používaný hlavně k fotometrii proměnných hvězd.
• Töpferův klínový fotometr s umělou hvězdou, Rosenbergovým zařízením a von Gothardovým registračním mechanismem.
• Reichenbachův meridiánový kruh s objektivem 108 mm; před použitím měl být modernizován.
• Přímý pasážník Fraunhofer–Starke s objektivem 108 mm.
• Lomený pasážník Pistor & Martins s objektivem 68 mm a zařízením pro Horrebowovu metodu.
• Paralaktický dalekohled Merz–Fraunhofer s objektivem 95 mm.
• Astronomické kyvadlové hodiny Hohwü č. 44 s rtuťovou kompenzací a Hansenovým elektrickým kontaktem.
• Skříňový chronometr Knoblich č. 2036.
• Chronograf Fuess a později další chronograf Hipp.
• Rtuťový horizont, akumulátory a rádiová přijímací souprava Telefunken pro přesné časové signály.

Meteorologická stanice obsahovala dva teploměry, vlhkoměr, maximální a minimální teploměr, dešťoměr a sněhoměr. Na střeše byl Campbellův–Stokesův heliograf, který automaticky zaznamenával délku slunečního svitu. Později přibyly termograf Richard, barograf Fuess a hygrograf Fuess.

Od listopadu 1929 zajišťoval Mrázek tři denní meteorologické odečty. V den jeho pravidelné týdenní cesty do Prahy přebírala službu jeho manželka Marie Mrázková. Měsíční souhrny byly odesílány Státnímu meteorologickému ústavu v Praze.

Fotometrická práce byla v zimě omezena mimořádnými mrazy a námrazou dřevěné střechy. V létě pokračovalo pozorování proměnných RR Arietis, α a γ Cassiopeiae, μ Cephei, U Delphini, X, g a α Herculis, R Lyrae, α Orionis, α Persei, β Pegasi a δ² Lyrae.

1930: magnetický sklep a rozšíření pozemku

V roce 1930 byl vlastníkem hvězdárny spolek Vereinigung von Freunden der Sternwarte der Deutschen Universität in Prag (Sdružení přátel hvězdárny Německé univerzity v Praze).

Spolek přikoupil západně od meridiánové budovy dalších 1 145 m², aby vznikla rezerva pro další rozvoj. Přibližně 40–50 m severně od hlavní budovy vybudoval bez použití železa sklep pro měření magnetické deklinace. Na stavbu přispěly po 5 000 Kč Mostecká uhelná společnost a Severočeská uhelná společnost, protože přesná znalost magnetické deklinace byla důležitá pro důlní měřictví.

Sklep měl vnější rozměry přibližně 3,95 × 3,40 m, byl z velké části zapuštěn do země a překryt asi metrovou vrstvou zeminy, aby se omezily teplotní změny. Při stavbě se nesmělo použít železo. Vnitřní prostor tvořila předsíň přibližně 1,05 × 1,60 m a přístrojová místnost přibližně 1,75 × 1,60 m, obě vysoké asi 2,50 m. Variometr se odečítal dalekohledem přes okénko, takže pozorovatel nemusel vstupovat do přístrojové místnosti a měnit její teplotu.

Před zahájením stavby byla prověřena vysokonapěťová třífázová linka 10 000 V vedená asi 150 m od areálu. Josef Mrázek, Rudolf Tschilschke a inženýr Severočeských elektrárenských závodů prováděli několikahodinové zkoušky úplného vypnutí, vypínání fází a zemních spojení. Kontrolovaný magnetický deklinátor neukázal významný rušivý vliv vedení na plánovaná měření.

1930–1931: měření výšky pólu a přesného času

Na podzim 1930 zahájil Josef Mrázek lomeným pasážníkem Pistor & Martins měření výšky pólu Horrebowovou–Talcottovou metodou. Přípravu zdržela stavební činnost a oprava okulárového mikrometru, který nebyl od ukončení pražských měření v roce 1907 používán. Pohyblivá vlákna mikrometru se dotýkala pevné sítě a přístroj se musel opakovaně vracet mechanikovi.

Mrázek a Tschilschke ve třinácti nocích nově určili vzdálenosti vláken pevné sítě. Tschilschke byl v březnu 1930 služebně přidělen do Telnice, určoval přesný čas a Steinheilovým refraktorem s klínovým fotometrem měřil jasnosti červených proměnných hvězd.

Hvězdný čas se zprvu kontroloval skříňovým chronometrem Knoblich č. 2036. Kvůli nestabilnímu hodinovému pilíři nemohly být včas zavěšeny kyvadlové hodiny Hohwü ani zprovozněna chronografická souprava. Pilíř byl rozebrán a zesílen.

V meteorologické službě se do března střídali Josef a Marie Mrázkovi; od konce března 1930 převzal polovinu termínových odečtů Rudolf Tschilschke.

1931: limity starého pasážníku, sluneční záření a geomagnetismus

V létě 1931 musel Mrázek soustavná měření výšky pólu ukončit. Přístroj Pistor & Martins měl závažné mechanické vady známé už z pražských měření z konce 19. století a další závady přibyly. V daném stavu nebylo možné dostatečně přesně zachytit kolísání výšky pólu.

Mrázek přístroj využil alespoň k několika určením zeměpisné délky pomocí koincidenčních časových signálů z německé stanice Nauen. Definitivní určení délky a delší řada měření výšky pólu byly odloženy do generální opravy přístroje.

Na podzim začala měření intenzity slunečního záření. Geofyzikální ústav německé univerzity zapůjčil pyrheliometr Moll–Gorczynski a ručkový milivoltmetr Chauvin & Arnoux. Od července Mrázek současně prováděl absolutní určení magnetické deklinace na meteorologické observatoři na Milešovce.

Rudolf Tschilschke prováděl časová měření pasážníkem a fotometrii červených proměnných Steinheilovým refraktorem. V létě však kvůli nemoci musel pozorování zcela přerušit.

Přístrojová výbava se rozšířila o Lindemannův elektrometr s mikroskopickým odečtem, odrušovač Ohemo pro rádio, Campbellův–Stokesův heliograf a sluneční kameru pro desky 9 × 12 a 13 × 18 cm, darovanou A. Krausem z Mikulášovic.

1931–1932: dokončení magnetické stanice

Hospodářská krize zastavila plánované stavební rozšiřování, ale technické vybavení bylo doplněno. Na nový pilíř byly zavěšeny hodiny Hohwü č. 44, instalován Fuessův chronograf a rádiová souprava Telefunken s rozsahem vlnových délek do 20 000 m. Meteorologická stanice získala registrační termograf Richard, barograf Fuess a hygrograf Fuess.

V prosinci 1931 byly do magnetického sklepa umístěny dva variační přístroje: jeden pro magnetickou deklinaci a druhý pro horizontální intenzitu zemského magnetického pole.

Na podzim 1932 pokračovala měření slunečního záření pyrheliometrem Moll–Gorczynski. Státní meteorologický ústav zapůjčil registrační milivoltmetr Richard. V září 1932 začalo pravidelné pozorování magnetické deklinace třikrát denně v návaznosti na meteorologické termíny. Absolutní určení prováděl Josef Mrázek, běžné termínové odečty si dělili Josef a Marie Mrázkovi.

1932: úmrtí Rudolfa Tschilschkeho

Primární prameny shodně dokládají, že Rudolf Tschilschke zemřel 19. října 1932 po dlouhé plicní nemoci v ústeckém sanatoriu a 22. října byl zpopelněn. Narodil se 25. ledna 1902 v Krakově, studoval na německé státní reálce v Praze a roku 1926 získal doktorát přírodních věd. Poté se stal asistentem a byl přidělen telnické observatoři. Jeho zdravotní stav se zhoršoval od roku 1929.

Krátce před smrtí odkázal hvězdárně svou vědeckou knihovnu o 118 svazcích. Uvolněné asistentské místo nebylo v následujícím roce obsazeno.

Poznámka ke spornému datu: Wikipedie a část sekundární literatury uvádějí 10. říjen 1933. Toto datum je v rozporu s dobovým nekrologem v Österreichische Wehrzeitung a s výroční zprávou Astronomické společnosti za rok 1932, která smrt zaznamenává k 19. říjnu 1932. V této kronice je proto použito datum 19. října 1932.

1933: denní měření pokračují, noční astronomie se zastavuje

Po Tschilschkeho smrti zůstal Josef Mrázek jediným astronomem trvale působícím v Telnici. Pokračoval v pyrheliometrických měřeních slunečního záření, absolutních měřeních magnetické deklinace a meteorologické službě. Pravidelné deklinační odečty probíhaly třikrát denně.

Do magnetického sklepa byla přistavěna malá předsíň. Původní dveřní spáry propouštěly teplý vlhký vzduch a přístrojovou místnost nebylo možné udržet suchou. Noční astronomická pozorování musela být kvůli nedostatku personálu zastavena. Výroční zpráva výslovně uvádí, že mohla být obnovena až po jmenování nové pomocné síly.

1934–1938: personální krize, zastavení řad a plán na opuštění stanice

Po odchodu profesora Adalberta Preye do Vídně v roce 1930 zůstala astronomická katedra dlouho neobsazená. Ústav dočasně vedl profesor fyzikální chemie C. L. Wagner. V Telnici držel provoz především Josef Mrázek s pomocí manželky. Hospodářská krize omezila stavební plány a personální nouze znemožnila plný astronomický program.

Na konci září 1936 dostal telnický pracovník pokyn okamžitě zastavit meteorologickou službu. Dobový článek Josefa Mrázka z roku 1939 uvádí, že tím skončila souvislá meteorologická řada trvající šest let a jedenáct měsíců. Stejný osud postihl geomagnetická pozorování. Ředitel Státního meteorologického ústavu v Praze se pokoušel prosadit pokračování meteorologických měření.

V lednu 1937 nařídil profesor Erwin Finlay Freundlich úplné zrušení malé observatoře v Telnici. Důvodem byly plány velké univerzitní hvězdárny u Prahy a později úvaha o společné česko-německé observatoři jižně od Prahy. Plány se neuskutečnily. Provoz v Telnici byl zastaven, ale k úplné likvidaci areálu před změnou politických poměrů nedošlo.

Po záboru pohraničí nacistickým Německem v říjnu 1938 zůstal areál v novém správním rámci. Článek z roku 1939 tuto skutečnost popisuje dobově propagandistickým jazykem. Pro dnešní historické použití je třeba oddělit faktický popis stanice a přístrojů od politické rétoriky autora a redakce.

1939–1940: pokus o nové využití a opravy

V roce 1940 převzal německý astronomický ústav Werner Schaub. Spolek přátel hvězdárny byl rozhodnutím říšského protektora zrušen a jeho majetek včetně telnické observatoře přešel na Německou Karlovu univerzitu. V majetkových záznamech je pro rok 1940 uvedena Deutsche Karls-Universität in Prag.

Jedna z budov, dřevěný domek šestipalcového refraktoru, byla blízko zániku a před zimou se opravovala. O práce se staral Josef Mrázek, který také zpracovával pozorování výšky pólu z let 1930–1931.

Schaub hodnotil starý 68mm průchodový přístroj a šestipalcový refraktor pro tehdejší výzkum jako nedostatečné. Německá výzkumná společnost proto zapůjčila z Kielu zrcadlový dalekohled o průměru 20 cm. V září 1940 jej mechanik lipské hvězdárny rozebral a dopravil do Telnice, ale kvůli silnému sněžení už nebyl v daném roce instalován.

Pro nový přístroj byl navržen přímohledný spektrograf s malou disperzí. V plánu bylo pořizovat desky v Telnici a v Praze je zpracovávat fotoelektrickým mikrofotometrem Askania s diferenciální hradlovou fotoelektrickou buňkou. Zkoušky ukázaly rozsah pěti hvězdných velikostí s vnitřní přesností přibližně 0,01 magnitudy.

Pro bydlení a práci personálu byly v Telnici pronajaty dva pokoje, protože samotná observatoř neměla obytné zázemí.

1941: poslední univerzitní pokus a definitivní odstavení

Na začátku roku 1941 se ještě počítalo s obnovením provozu. Asistent H. Oehler měl dočasně pracovat v Telnici s Josefem Mrázkem, instalovat 20cm zrcadlový dalekohled a zahájit fotometrický program. Montáž byla opravena v Telnici a Praze, zrcadla byla nově pokovena hliníkem a budovy se opravily.

Plánovalo se rovněž pozorování doplňkových hvězd pro katalog FK3 přenosným meridiánovým kruhem s objektivem 100 mm. Program však zmařil nedostatek personálu, povolání Oehlera k armádě a nedokončený meridiánový kruh.

Výroční zpráva jmenuje i praktické důvody uzavření. Observatoř neměla vodu ani elektrické světlo. Akumulátory bylo nutné nabíjet mimo areál a v zimě se stanice obtížně zpřístupňovala. Připojení k elektrické síti bylo považováno za příliš nákladné a zásobování vodou za prakticky nemožné. Při silném sněžení se navíc zastavovalo spojení mezi Ústím a Telnicí.

Bylo proto rozhodnuto stanici zcela odstavit. Dvaceticentimetrový zrcadlový dalekohled byl odvezen do Prahy. Ostatní staré přístroje byly zabaleny a měly být podle použitelnosti rovněž převezeny. Výroční zpráva výslovně říká, že se s pozdějším obnovením provozu v Telnici nepočítalo.

Josef Mrázek odešel ze svazku hvězdárny k 31. prosinci 1941 poté, co do tohoto dne působil u observatoře v Telnici. Tento primární doklad je důležitý pro posouzení pozdějšího tvrzení, že stanici bez přerušení spravoval až do roku 1945.

1942–1945: válečná epizoda a nejisté body

V roce 1944 byl jako vlastník hvězdárny veden Reichsstatthalter im Sudetengau – Gauselbstverwaltung (Říšský místodržitel v Sudetské župě – župní samospráva). Tento majetkový údaj je třeba odlišovat od otázky, která instituce v areálu fakticky prováděla měření.

Pozdější literatura a Wikipedie uvádějí, že areál využívala Německá horní škola v Duchcově pro měření zemského magnetického pole důležitá důlnímu měřictví. Podle této sekundární rekonstrukce byl zakoupen chronometr pro astronomické určování azimutů dolů, v dubnu 1942 začala deklinační měření a v prosinci následujícího roku byl ve sklepě instalován deklinační variometr vlastní konstrukce se třemi denními odečty.

Tyto údaje nejsou v dostupných výročních zprávách německé univerzitní hvězdárny za roky 1940 a 1941 potvrzeny, protože zpráva za rok 1941 naopak popisuje úplné odstavení univerzitní stanice a odvoz přístrojů. Mohlo tedy jít o následné využití magnetického sklepa jinou institucí. Pro definitivní výklad je třeba dohledat původní záznamy Horní školy v Duchcově, na něž odkazuje sekundární literatura.

Podobně je třeba opatrně zacházet s tradicí, že Josef Mrázek zůstal v Telnici až do roku 1945 nebo do své smrti v roce 1946. Primární výroční zpráva potvrzuje jeho odchod z univerzitního ústavu ke konci roku 1941; nevylučuje však jeho pozdější místní nebo meteorologickou činnost mimo tento pracovní poměr. Bez dalšího přímého pramene nelze oba výroky automaticky ztotožnit.

1945–1959: odvoz vybavení a proměna v rekreační objekt

Po zániku Německé univerzity připadly její vědecké ústavy a majetek Univerzitě Karlově. Na podzim 1945 bylo vybavení německého astronomického ústavu, včetně přístrojů z Telnice a zachované knihovny z pražské Lucemburské ulice, převezeno do Ondřejova.

Původní Steinheilův refraktor je podle novodobého archivního průzkumu dodnes dochován na ondřejovské hvězdárně. Obrazová složka archivu obsahuje podrobnou fotografickou dokumentaci tubusu, montáže, převodů a ovládacích prvků.

Fotografická dokumentace původního Steinheilova šestipalcového refraktoru, dnes uloženého v Ondřejově. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

Areál převzaly Státní lesy. Podle souhrnu na Wikipedii byla budova v roce 1951 pronajata jako rekreační objekt. V roce 1952 o ni žádal školský referát v Ústí nad Labem. V červnu 1953 byla znovu přidělena k rekreaci Jiřímu Auředníkovi a Miloslavu Skálovi. Dne 31. května 1954 připadla národnímu podniku Meva pro potřeby civilní obrany a v září 1956 byla pronajata Jarmile Kubíčkové ze Střekova.

Archivní snímek označený „hvězdárna Telnice cca 1955“ zachycuje skupinu lidí u kamenné budovy. Fotografii je vhodné chápat jako doklad poválečného rekreačního či civilního využití; přesné osoby nejsou v názvu souboru určeny.

Skupina osob u stále stojící budovy, archivně datovaná přibližně do roku 1955. Přesná identifikace osob není doložena. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

1960–1979: chata, chátrání a pokus amatérských astronomů

Archiv / 1969▶Ústecká hvězdárna v roce 1969Přehrát na YouTube ↗

Přibližně v letech 1960–1969 používaly budovu jako chatu rodiny Františka Adama a Eduarda Taškeho. Objekt byl v tomto období ještě udržován. Po roce 1970 přešel k dalším nájemcům a začal rychle chátrat. Fotografická složka označená „1970“ zachycuje skupiny návštěvníků u ještě stojící kamenné budovy v zimě i bez sněhu; jde o významný obrazový doklad poslední fáze jejího užívání.

Návštěvníci před kamennou budovou kolem roku 1970, kdy objekt ještě sloužil jako chata. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

V létě 1977 provedli členové ústeckého astronomického kroužku Beránek, Erlich a Václav Slavík průzkum. Přístupová cesta byla natolik zarostlá, že se k objektu nedalo přijet ani terénním automobilem. Budova měla vytlučená okna a poškozenou střechu. V okolí stály sloupky, které mohly sloužit jako podstavce menších dalekohledů, a na severní straně pozemku se zachoval sklep ve svahu.

Místní obyvatelé uváděli, že se v areálu scházejí trampové a dochází k rozdělávání ohňů i výtržnostem. Astronomický kroužek zjistil, že objekt patří Severočeským státním lesům, lesnímu závodu Litvínov, a je pronajat soukromé osobě k rekreaci. Kroužek zvažoval obnovu pro amatérskou astronomii, ale upozorňoval na odlehlost, špatnou dostupnost, vandalismus a skutečnost, že pro práci s veřejností by bylo vhodnější zázemí přímo v Ústí nad Labem.

Článek Václava Slavíka a Jaroslava Körnera vyšel v roce 1979 v časopisu Orion. Jeho úplný informační obsah je v této kronice zapracován v příslušných obdobích: založení spolku, popis budovy a přístrojů, vědecké programy, stav v roce 1977, majetkové poměry a výzva k záchraně. Krátký charakteristický úryvek:

„Budova bývalé hvězdárny v Telnici by po opravě mohla i v dnešní době sloužit alespoň amatérské astronomické činnosti.“

Plné přetištění celého článku není pro kroniku nutné; přesná archivní reprodukce je zachována v souboru Casopis Orion.pdf a je uvedena v pramenech.

Titulní strana časopisu Orion, roč. 19, č. 2 (1979); článek obsahuje také situační mapku hvězdárny a jejího okolí. Zdroj: archivní soubor Casopis Orion.pdf.

1980–2021: fyzický zánik nadzemní budovy

V dalších desetiletích kamenná budova zanikla téměř úplně. Fotografická dokumentace z roku 2008 ukazuje suťové pole, části zdiva a cihel, osamocené betonové a kamenné patky, kovové zbytky konstrukcí a zachovaný vstup do zemního magnetického sklepa. Nadzemní observatoř už nebyla čitelná jako budova; její půdorys bylo možné rekonstruovat jen z terénních reliktů.

Dochovaný vstup do zemního sklepa v roce 2008, nejodolnější části původního vědeckého areálu. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

Magnetický sklep zůstal nejvýraznějším zachovaným prvkem. Jeho zapuštění do svahu, silné zdivo a zemní kryt, původně navržené kvůli teplotní stabilitě a magnetické čistotě, mu paradoxně umožnily přežít déle než nadzemní pozorovací objekty.

2022: koupě areálu a začátek obnovy

V lednu 2022 koupili pozemek Vít Musílek a Viky Yang. Cílem se stala rekonstrukce historické hvězdárny, zpřístupnění veřejnosti, vzdělávání, pozorování oblohy a budoucí vědecká spolupráce.

Následoval archivní průzkum, vyhledávání stavebních plánů, dobových fotografií a přístrojů. Byla identifikována původní stavební dokumentace i dochovaný Steinheilův refraktor v Ondřejově. Terénní fotografie z roku 2022 dokumentují odkrytí základů, čištění a obnovu historického sklepení a prvotní práce v zarostlém areálu.

Odkryté základy a terénní práce v počáteční fázi obnovy areálu. Zdroj: archivní složka Ústecké hvězdárny.

Vznikl spolek Ústecká hvězdárna z. s., který obnovu koordinuje. Novodobá koncepce propojuje památkovou rekonstrukci, astronomii pro veřejnost, vzdělávání, historický výzkum a nové experimentální projekty.

2022–2026: pozemky, stavební řízení a jednání s Lesy České republiky

Podle podkladů poskytnutých vlastníkem probíhají od roku 2022 jednání spolku, obce Telnice a státního podniku Lesy České republiky o pozemcích potřebných pro rozvoj areálu. Byly připravovány geometrické plány a znalecké posudky a proběhla osobní i písemná jednání.

Navrhované řešení se v čase měnilo. Původně se připravovala směna pozemků mezi Lesy České republiky a obcí Telnice, později se objevily varianty přímého prodeje nebo dlouhodobého pachtu. Změny přinesly opakovaná jednání a prodloužení procesu.

Pro obnovu bylo vydáno stavební povolení. Lesy České republiky proti němu podaly odvolání a řízení pokračovalo u Krajského úřadu Ústeckého kraje. Podklady vlastníka také upozorňují na průtahy v doručování písemností. Administrativní nejistota omezila rozsah stavebních prací, zatímco spolek pokračoval v obnově sklepení, vědeckých a popularizačních projektech a budování zázemí.

V roce 2026 byla zveřejněna petice požadující transparentní, předvídatelný a časově přiměřený postup při majetkoprávním vypořádání. Tato novodobá část vychází z informací dodaných vlastníkem; úplný správní spis ani text petice nebyly součástí analyzované archivní složky. Před veřejným právním nebo mediálním použitím je proto vhodné doplnit čísla jednací, přesná data rozhodnutí, text odvolání a odkaz na petici.

2024–2025: projekt PRIM do vesmíru

PRIM do vesmíru / 2024▶Ústecká hvězdárna: Hodinky do stratosféry 1/5Přehrát na YouTube ↗

Návrat a testování / 2024▶PRIM TYCHO BRAHE KOSMOS LE | Testování po návratu ze stratosféryPřehrát na YouTube ↗

Projekt PRIM do vesmíru vznikl jako spolupráce Ústecké hvězdárny a společnosti ELTON hodinářská a. s., výrobce hodinek PRIM. Inicioval jej Vít Musílek po návštěvě manufaktury v Novém Městě nad Metují. Cílem bylo spojit českou hodinářskou tradici s historií astronomie, zvýšit povědomí o obnově a získat prostředky na rekonstrukci.

Vznikl speciální model PRIM TYCHO BRAHE KOSMOS. Zadní víko nese hvězdnou oblohu roku 1949, tedy roku spojovaného se začátkem československé hodinářské tradice. Název odkazuje na astronoma Tychona Braha.

První benefiční aukce prototypu skončila 22. září 2024. Podle podkladů projektu dosáhla cena 390 000 Kč a výtěžek byl určen na podporu obnovy hvězdárny.

V prosinci 2024 byl exemplář hodinek vynesen vysokovýškovým balónem do stratosféry. Spacemanic potvrzuje uskutečnění mise o víkendu před 16. prosincem 2024. Hodinky byly umístěny v průhledné vitríně pod balónem, aby bylo možné fotografovat je nad Zemí proti tmavé obloze.

Podklady projektu uvádějí výšku přibližně 31 km, teplotu kolem −70 °C a rychlost až 276 km/h. Wikipedie uvádí rychlost 286 km/h. Dokud nebude k dispozici původní telemetrický záznam, je vhodné v definitivní publikaci uvést, že veřejné zdroje se v údaji o maximální rychlosti rozcházejí. Po návratu byly hodinky nalezeny a jejich funkčnost byla ověřena.

Následná aukce exempláře, který stratosférický let absolvoval, byla v médiích popisována na jaře 2025. Výtěžek byl určen k rekonstrukci hvězdárny. Projekt se stal první velkou mediální událostí nové éry areálu a propojil historickou památku s moderní technikou, experimentem a popularizací vědy.

Přístroje a jejich skutečné použití

Čočkový ekvatoreální dalekohled s objektivem přibližně 161–163 mm byl od roku 1924 hlavním přístrojem stanice. Stál v dřevěném domku s odsuvnou střechou. Sloužil především fotometrii proměnných hvězd, nikoli jen demonstraci oblohy. S Töpferovým klínovým fotometrem, umělou hvězdou a registračním mechanismem umožňoval srovnávat jasnost pozorované hvězdy s kalibrovaným světelným podnětem.

Přístroj s objektivem 68 mm byl umístěn na odděleném pilíři v meridiánové budově. Používal se k určení přesného času z průchodů hvězd poledníkem, k měření zeměpisné šířky Horrebowovou–Talcottovou metodou a k předběžnému určení zeměpisné délky pomocí časových signálů z Nauenu. Jeho mechanické vady v roce 1931 znemožnily plánovanou dlouhou řadu přesných měření výšky pólu.

Oba přístroje měly objektiv 108 mm. Reichenbachův kruh měl být modernizován, než by mohl převzít hlavní měřicí program. Přístroje pocházely ze staršího klementinského inventáře a dokumentují přenos přístrojové tradice z Prahy do Liboňova.

Přesné časování zajišťoval skříňový chronometr Knoblich č. 2036, později kyvadlové hodiny Hohwü č. 44 s rtuťovou kompenzací a Hansenovým kontaktem. Fuessův chronograf elektricky zaznamenával sekundové impulzy hodin a okamžiky průchodů hvězd. Telefunkenův přijímač sloužil k příjmu vědeckých časových signálů z Nauenu a Paříže.

Stanice II. řádu měla staniční barometr, dva teploměry, vlhkoměr, maximální a minimální teploměr, dešťoměr, sněhoměr, Campbellův–Stokesův heliograf, termograf Richard, barograf Fuess a hygrograf Fuess. Standardní režim představovaly tři denní termínové odečty.

Pyrheliometr Moll–Gorczynski s milivoltmetrem Chauvin & Arnoux měřil přímé sluneční záření. Později jej doplnil registrační milivoltmetr Richard. Plánovaná aktinometrická měření při zatmění Slunce v roce 1927 zmařila oblačnost.

V bezželezném sklepě pracovaly variační přístroje pro magnetickou deklinaci a horizontální intenzitu. Absolutní hodnoty deklinace určoval Josef Mrázek a běžná variační řada se odečítala třikrát denně. Důlní společnosti podporovaly stavbu, protože deklinace ovlivňovala přesnost důlních azimutů.

• 1924: zřízení dřevěné stanice; fotometrie proměnných hvězd Steinheilovým refraktorem.
• 1924–1926: fotometrické řady řady červených proměnných; částečné zatmění Měsíce; pokusy s anomálním šířením zvuku z explozí.
• 1927: proměnné hvězdy; pozorování konce zatmění Slunce; neuskutečněná fotografie a aktinometrie kvůli oblačnosti.
• 1928: fotometrie; koordinovaná fotografie Perseid ze tří stanic; neúspěšný pokus o Leonidy; příjem časových signálů.
• 1929: výstavba meridiánové budovy; zahájení pravidelné meteorologické služby třikrát denně.
• 1930: příprava měření výšky pólu; přesný čas z průchodů hvězd; fotometrie; meteorologie; test rušení magnetického sklepa vysokonapěťovým vedením.
• 1930–1931: Horrebowova–Talcottova měření výšky pólu; třináct nocí kalibrace mikrometrické sítě.
• 1931: ukončení polohové řady pro vady přístroje; předběžná určení zeměpisné délky; měření intenzity slunečního záření; absolutní magnetická měření na Milešovce.
• 1932: pravidelná magnetická deklinace třikrát denně; sluneční radiometrie; meteorologie.
• 1933: sluneční radiometrie, absolutní a variační geomagnetismus, meteorologie; noční astronomie zastavena pro nedostatek personálu.
• 1936: ukončení téměř sedmileté meteorologické řady a geomagnetické služby na příkaz vedení.
• 1940–1941: plán fotometrie 20cm zrcadlovým dalekohledem a spektrografie; plán katalogových měření 100mm přenosným meridiánovým kruhem; program nebyl zahájen.
• 1942–1943: podle sekundární literatury deklinační měření pro důlní měřictví; vyžaduje doplnění primárního pramene.
• 1977: stavební a provozní průzkum amatérskými astronomy.
• 2022–současnost: archeologicko-stavební odkryvy, dokumentace, obnova sklepení, vzdělávací a popularizační činnost.
• 2024: stratosférický experiment s mechanickými hodinkami PRIM.

Hlavní pozorovatel a správce vědecké stanice. Prováděl fotometrii proměnných hvězd, přesná pasážní měření, určení zeměpisné délky, meteorologickou službu, sluneční radiometrii a absolutní magnetická měření. Zpracovával starší kulminace Měsíce a planet a publikoval o kometě 1818 II, proměnných hvězdách a vztahu radiálních rychlostí k světelným změnám R Lyrae. Výroční zpráva potvrzuje jeho službu u telnické observatoře do 31. prosince 1941.

Zajišťovala část každodenní meteorologické a magnetické služby, zejména během cest manžela do Prahy a po onemocnění Rudolfa Tschilschkeho. Její účast je v dobových výročních zprávách doložena opakovaně a je podstatná pro kontinuitu měřicích řad.

Asistent německé univerzitní hvězdárny, od roku 1930 služebně působící v Telnici. Prováděl určování času a fotometrická pozorování červených proměnných. Zabýval se systémem dvojhvězdy 70 Ophiuchi. Zemřel 19. října 1932; hvězdárně odkázal 118svazkovou vědeckou knihovnu.

Profesor a vedoucí mateřského ústavu do roku 1930. Podporoval vybudování telnické stanice, věnoval se nebeské mechanice, sférické astronomii, geofyzice a teorii vzniku planet.

Externí a později téměř jediný vědecký pracovník pražského ústavu v období personální krize. Pracoval na automatickém pointačním zařízení, fotočláncích a popularizaci astronomie. Jeho činnost byla převážně pražská, ale institucionálně souvisela s telnickou pobočkou.

Astronom spojený s testováním obecné relativity a spolupracovník Alberta Einsteina. Po nástupu do Prahy v roce 1936/1937 prosazoval novou observatoř u Prahy. Podle Mrázkova dobového textu nařídil ukončení telnické stanice; sekundární prameny se liší v popisu krátkého obnovení meteorologické služby.

Za války se pokusili stanici technicky obnovit a připravit modernější fotometrický a spektrografický program s 20cm zrcadlovým dalekohledem. Nedostatek personálu, infrastruktury a válečné poměry vedly v roce 1941 k definitivnímu odstavení univerzitního provozu.

Novodobí vlastníci a iniciátoři obnovy od roku 2022. Vít Musílek založil spolek Ústecká hvězdárna z. s., vede archivní a obnovovací práce a inicioval projekt PRIM do vesmíru.

1. Přesné datum Tschilschkeho úmrtí je 19. října 1932, nikoli 10. října 1933. 2. První dřevěná stanice byla podle telnické pamětní knihy zřízena už v polovině července 1924 a zpočátku neměla meteorologický program. 3. Archiv podrobně dokládá seznamy pozorovaných proměnných hvězd a počty pozorování. 4. Fotografování Perseid v roce 1928 probíhalo koordinovaně z Prahy, Telnice a Mikulášovic. 5. Dochována je přesná technická historie pasážníku Pistor & Martins, jeho kalibrace ve třinácti nocích a příčiny neúspěchu polohových měření. 6. Test vysokonapěťového vedení zahrnoval vypnutí, odpojování fází a simulované zemní poruchy; nebylo zjištěno významné magnetické rušení. 7. Meteorologickou a magnetickou službu prokazatelně vykonávala také Marie Mrázková. 8. Archiv přesně identifikuje pyrheliometr Moll–Gorczynski, milivoltmetr Chauvin & Arnoux, registrační milivoltmetr Richard a jednotlivé meteorografy. 9. Výroční zpráva za rok 1941 popisuje odvoz 20cm zrcadla, balení dalších přístrojů a záměr provoz již neobnovit. 10. Josef Mrázek podle primárního pramene odešel z ústavu 31. prosince 1941; pozdější tvrzení o nepřetržité správě do roku 1945 vyžaduje další doklad. 11. Orion z roku 1979 uvádí jména členů průzkumu, stav přístupové cesty, vandalismus, nájemní vztah a praktické důvody, proč amatérský kroužek obnovu tehdy nedotáhl.

Nadmořská výška je uváděna jako 450, 470 nebo 480 m n. m. Rozdíl může souviset s použitým výškovým systémem a s tím, zda pramen popisoval přesný bod přístroje nebo širší pozemek. Pro současnou lokalizaci je vhodné použít geodetické zaměření.

Rozměr vstupní místnosti je v pramenech 1,10 × 2,50 m nebo 1,10 × 2,75 m. Přesnou hodnotu by měl rozhodnout originální stavební plán.

Autorství projektu je v některých popularizačních textech obráceno. Köhlerův dobový text připisuje plán ústeckému staviteli Franzi/Františku Eisovi a provedení Richardu Wagnerovi z Varvažova.

Sekundární práce někdy hovoří o „moderním 1metrovém meridiánovém dalekohledu“ pořízeném za války. Primární zpráva uvádí přenosný meridiánový kruh Askania Bamberg 100 mm; výraz „1metrový“ je pravděpodobně chybným převodem údaje Am 100 nebo označení přístroje.

Tvrzení o samostatném vysokonapěťovém transformátoru v areálu není v primární zprávě za rok 1941 potvrzeno; ta naopak uvádí, že připojení k síti bylo příliš drahé. Může jít o plán, pozdější zásah jiné instituce nebo omyl sekundární literatury.

Obrazový fond obsahuje 205 položek ve složce 1928–1959, sedm detailních snímků původního dalekohledu, jedenáct snímků označených rokem 1970, čtyřicet devět snímků ruin a sklepa ve složce 2008 a osmnáct snímků obnovy ve složce 2022. Část souborů jsou opakované záběry, panoramata nebo novodobé fotografie historických dokumentů.

• dobové fotografie stojící kamenné observatoře z několika stran;
• snímek skupiny u objektu přibližně z roku 1955;
• fotografie návštěvníků a budovy kolem roku 1970;
• dokumentace zaniklého nadzemního objektu a dochovaného sklepa z roku 2008;
• odkryvy základů a obnova od roku 2022;
• fotografie dochovaného Steinheilova refraktoru v Ondřejově;
• žádost o stavební povolení, protokoly a poznámka z 23. července 1929;
• výstřižky z dobového tisku a pamětní knihy Telnice.

Prameny a literatura

P1 — Rudolf Köhler: Die Sternwarte in Liesdorf–Tellnitz, Beiträge zur Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes, 1930, roč. 10, č. 4, s. 145–149.

P2 — Výroční zprávy: Vierteljahrsschrift der Astronomischen Gesellschaft, svazky 62–68 (zprávy publikované 1927–1933).

P3 — Josef Mrázek: Zur Geschichte der deutschen Universitäts-Sternwarte in Prag und ihres Zweiges in Tellnitz, Die Himmelswelt 49, 1939, s. 2–6.

P4 — Österreichische Wehrzeitung, 4. listopadu 1932, nekrolog Rudolfa Tschilschkeho.

P5 — Vierteljahrsschrift der Astronomischen Gesellschaft 76 a 77, zprávy za roky 1940 a 1941.

P6 — Václav Slavík a Jaroslav Körner: Na Ústecku byla kdysi hvězdárna…, Orion, 1979, roč. 19, č. 2, s. 21–26.

P7 — Gedenkbuch Tellnitz, Teil I: Ein Observatorium, záznam o provizorní stanici z roku 1924.

P8 — Žádost Sdružení přátel hvězdárny o stavební povolení a související stavební protokoly, 1929.

P9 — Program Radio Wien, září 1936: pořad „Sterne über dem Erzgebirge. Die Arbeit der Astronomen an der Sternwarte Liesdorf–Tellnitz“.

P10 — Astronomická ročenka/efemeridy pro rok 1949, oddíl Planety a jejich družice. Dokument není institucionální kronikou observatoře, ale dokládá dobový odborný kontext a výpočtové tabulky, s nimiž astronomové pracovali.

S1 — Petra Hyklová: Astronomický výzkum na Karlově univerzitě v Praze od roku 1882 do současnosti.

S2 — Petra Hyklová: bakalářská práce o disertačních pracích a vědeckém zaměření Astronomického ústavu Německé univerzity v Praze.

S3 — Wikipedie: Ústecká hvězdárna, stav stránky analyzovaný v červenci 2026.

S4 — Spacemanic: One weekend, two missions, zpráva o stratosférické misi z prosince 2024.

S5 — PRIM magazín 2/2024 a výroční zpráva ELTON hodinářská za rok 2024.

S6 — Galerie KODL/Artslimit: informace o benefiční aukci PRIM TYCHO BRAHE KOSMOS.

S7 — Podklady vlastníka a spolku Ústecká hvězdárna z. s. k obnově, jednáním o pozemcích, stavebnímu řízení a petici, poskytnuté pro tuto kroniku.

Ústecká hvězdárna nebyla jen malou kamennou stavbou v Krušných horách. V letech 1924–1933 představovala skutečnou univerzitní měřicí stanici, kde se propojovala hvězdná fotometrie, přesná astrometrie a časová služba s meteorologií, geomagnetismem a měřením slunečního záření. Její pracovníci používali konkrétní, často historicky cenné přístroje a vytvářeli měřicí řady s návazností na Prahu, Milešovku, Nauen i další observatoře.

Její úpadek nebyl výsledkem jediného rozhodnutí. Spojily se personální ztráty, hospodářská krize, technické vady starých přístrojů, neuskutečněné plány nové pražské observatoře, politické zvraty, válka a velmi praktické problémy s vodou, elektřinou a zimní dostupností. Po válce se vědecká stanice změnila v rekreační objekt, ztratila přístroje a nakonec i nadzemní budovu.

Obnova zahájená v roce 2022 proto nevrací život pouhé ruině. Navazuje na konkrétní vědecký program, na práci Josefa a Marie Mrázkových, Rudolfa Tschilschkeho a jejich spolupracovníků a na unikátní technické dědictví. Projekt PRIM do vesmíru ukázal, že nový příběh hvězdárny může spojovat historickou paměť, současnou techniku, veřejnou podporu a znovuobnovenou touhu pozorovat a měřit.